Umění KOBUDO pochází stejně jako karate-do z největšího ostrova souostroví Ryukyu [rjúkjú], Okinawy, který nyní patří Japonsku. KOBUDO ve volném překladu znamená „malá škola bojového umění“, a na svou obranu používá hospodářské nástroje tehdejší doby.
Dříve se nepoužíval termín KOBUDO, nýbrž kobujutsu [kobudžucu], přičemž jutsu znamená v překladu technika nebo také umění. Rozvoj tohoto umění podnítil vpád a následná okupace klanu Satsuma, stejně jako zákaz nošení zbraní v roce 1507, jenž vydal král Sho Shin [šó šin]. Proto museli rolníci a velkostatkáři vyvinout systém účinné obrany se zbraní i bez ní. Každý, kdo se více zajímá o karate zjistí, že obě tato umění mají mnoho společného: podobnou historii, následný vývoj i technický potenciál. Historie obou umění se datuje daleko do čínské minulosti – přesněji do Shaolinu [šaolinu], kde můžeme i dnes spatřit ve starých kata [sestavách] použití nástrojů KOBUDO.
Tréninky probíhaly pod rouškou tmy a jen málo lidí vědělo, kdo vlastně tyto umění ovládal. První poodhalení přišlo až v r. 1903, kdy se uskutečnila první veřejná ukázka tohoto tajemného umění. Dokonce o rok později se povolila japonská vláda praktikování těchto umění jako součást tělesné výchovy na okinawských školách. Tímto krokem bylo KOBUDO i karate zachráněno před jistým zapomenutím. Jak umění karate, tak i KOBUDO mohou být provozována a trénována jako celek, ale i nezávisle na sobě.
Ve skutečnosti se až nyní obohatilo toto umění o duchovní prvky, které převzalo od jiných bojových umění a které ho povýšily na autentické budo [budó] (v překladu cesta válečníka, což býval soubor japonských bojových umění).
A od té doby se stalo KOBUDO, stejně jako karatedo, ke kterému má nejblíže, cestou k dosažení vlastní dokonalosti, kde je největším soupeřem každý sám pro sebe, stejně tak jako nám to vypovídá jedno staré japonské přísloví:
Kdo zná sama sebe, je moudrý.
Kdo přemáhá druhé, je silný.
Kdo přemáhá sama sebe, je mocný.
Nejpoužívanější zbraně:
