Karate-do na Okinawě

Než-li se začneme věnovat přechodu karate z Číny na Okinawu a jeho následnému šíření a dělení, je nezbytné říci si něco o samotné Okinawě.

Název „Okinawa“ znamená v doslovném překladu „rosa v otevřeném moři“. Úzký ostrov leží asi ve středu do délky nataženého řetězce ostrovů Ryukyu, který se rozprostírá na jih od Japonska až skoro k samému prahu Číny. Souostroví se skládá z 140 ostrovů, z nichž je přibližně 36 celoročně obydlených. Okinawa je dnes hlavním ostrovem Ryukyu a od r. 1879, kdy skončila invaze klanu Satsuma je součástí Země vycházejícího slunce.

Okinawa leží v subtropickém podnebí a obklopuje ji Tichý oceán, což zaručuje teplé počasí i v zimě, ale bohužel i náhlé a časté velmi silné bouře, které se nejednou do roka proženou přes ostrov a působí nemalé problémy.

Nesporný vliv na karate měla bez pochyby čínská mise, která je označována jako „36 rodin“. V r. 1393 se tzv. 36 rodin usídlilo ve čtvrti Kuninka ve městě Naha. Pravděpodobně byli mezi těmito přistěhovalci i významní mistři čínského kung-fu, kteří začali místní Okinawany svému umění vyučovat. Mimo to měli Okinawané možnost setkat se i s čínskou historií, filosofií, náboženstvím a myšlením.
Podobný vliv na rozvoj okinawského bojového systému měli i tzv. Ryugakusei [Rjúgakusei], což byli výměnní studenti, kteří jezdili do Číny na vzdělávací pobyty. Je velice pravděpodobné, že mimo klasické čínské vzdělání si osvojili i základy bojového umění a po návratu domů jej začali zdokonalovat a následně šířit. Ovšem asi největší význam měli tzv. Sapposhi [Sapoši], což byli zvláštní vyslanci čínského císaře. Tito navštívíli Okinawu asi dvaadvacetkrát. Rozvoj tohoto umění podnítil také zákaz nošení zbraní z r. 1507 a invaze klanu Satsuma z roku 1609.

Okinawské umění sebeobrany se na 270 let, což je doba, kterou invaze klanu Satsuma trvala, uzavřelo před světem do neproniknutelné roušky tajemství a vyučovalo se pouze tajně časně ráno, nebo pozdě v noci. I přes všechny snahy Japonců odhalit tajemství tohoto umění, se jejich první kontakt s okinawským sebeobranným systémem uskutečnil až prostřednictvím mistra Gishina Funakoshiho.

Učitel si sám žáky vybíral a učil pouze jednotlivce nebo v méně častých případech malou skupinku. Dříve, i když žák požádal učitele o učení, neznamenalo to, že byl automaticky přijat. Žádost musela mít určitý formální charakter, mnohdy i doporučení. Někdy se stalo, že žák žádal svého učitele několikrát. A když byl nakonec přijat do učení, musel vykazovat slepou poslušnost svému mistrovi. Nikdy nesměl polevit nebo zkusit udělat něco jinak než mu mistr nařídil. V dřívějších dobách se také za výuku neplatilo.

Žák se nikde nesměl zmínit o tom, že toto umění studuje. Na Okinawě dříve platilo pravidlo a vlastně dodnes platí na celém světě, i když ne všude se dodržuje, že karate by měl cvičit pouze člověk oddaný, jak svému učiteli, tak i tradici, člověk poctivý, čestný, charakterní a nenásilný.

Za starých časů se také žáci dělili na 2 skupiny. Jedni se nazývali Soto-deshi, což byli tzv. vnější žáci, kteří byli pro veřejnost vždy jediní následovníci. Patřilo jim uznání lidí a sláva veřejnosti. Oni zastupovali styl „na venek“, to znamená technické aspekty bojového umění. Ty druhé (Uchi-deshi, v překladu vnitřní žáci) si vždy mistr vybral jako své následovníky. Zvolil svého nejvěrnějšího žáka, jemuž otevřel po dlouhém čase společného bytí v dobrých i zlých časech cesty k pozadí skutečné podstaty bojového umění. Ten byl skutečným dědicem stylu, přestože zůstal téměř stále v pozadí a byl veřejnosti znám jen zřídka.